Čínská agentka

NEMUSÍŠ VŠEMU ROZUMĚT Stalo se v Číně. Kdo Zemi středu poznal na vlastní kůži, pochopí. Pro ostatní nechť je poodhalením východní kultury, která nám není blízká. Asiaté, na rozdíl od jiných, nejsou agresivní fyzicky...

Pro toto vyprávění se jmenuji Martin Wágner, alias Marťas. Susie jsem poznal před třemi lety. Bylo mi přes čtyřicet a moje skráně začínaly pikantně šedivět. Stalo se tak asi proto, že jsem nevyléčitelný workoholic. Místo bloumání po golfovém hřišti jsem zoufale brouzdal na netu a nevěděl, jak zlepšit kvalitu dovozu materiálu z Číny. Zkušení harcovníci obchodu s říší středu mi jednoznačně radili, abych si najmul lokálního agenta. Ten prý bude za mě válčit, dohodne lepší ceny a ohlídá kvalitu. Zná mentalitu a umí se pohybovat v prostředí. Jinak mám na kšefty s Asií raději zapomenout a obrátit se na Germány nebo spřátelené Sověty.

Už mi není dvacet, nerozbíhám se hlavou proti zdi, když mi něco nejde. Dám si poradit a mám výdrž. Proto jsem tvrdošíjně googloval. Asi radši ženskou, říkala mi intuice. Chlapa ne, jen se zbytečně vytahuje a vymejšlí vychcanosti. Ženská je tvárná, a zpravidla nakonec udělá co má... V Číně přes zimní měsíce nepříjemně chladí. Pokud se tam rozjedu, spřízněnou přikrývku budu potřebovat.

Najednou jsem ji uviděl na www.date.com. Její ikona s ksichtíkem nevinné princezny mě okamžitě dostala do pozoru. Číňanka Zhang Zhi Hua, pro cizince Susie. Svobodná třicítka z přístavního města Beihai na jihu. Pár pinknutí na chatu a její zájem se probudil. Bledá tvář muže se v Asii uchytí snadno. Vzhledem k nedostatku srovnání nás všechny považují za filmové hvězdy. Mě si dávají do škatulky s Nicolasem Cagem. Nezlobím se na ně.

Když překonala počáteční zklamání, že nemám americký pas, začali jsme se poznávat on-line a testovat potenciál střetu zájmů. Zpočátku se naše spolupráce nerýsovala nijak reálně. Susie se chystala do Guangzhou, průmyslového velkoměsta, kde ji zvali na pozici manažerky mezinárodní obchodní firmy. Takovou nabídku jsme my z bezvýznamné zemičky nemohli přebít. Smála se mi, že máme pro pár milionů lidí vlastní jazyk, kulturu, historii a průmysl.

Za dva týdny mi Susie napsala, že se vrátila domů. Při přijímacím pohovoru ji černošský majitel one-man-company na férovku vysvětlil, že kromě obchodní agendy se bude starat o jeho domácnost a podrží, kdykoli se mu zachce. Nepřijala. Platová nabídka zřejmě nekorespondovala s bázní z jeho hadice. Další podrobnosti mi nesvěřila. Jen, že se zachoval jako gentleman. I když nedostal, co chtěl, zaplatil jí zpáteční letenku. Na tamního businessmana frajer.

Pro mě nastal ten správný okamžik a domluvili jsme se na spolupráci. Ona v Číně, já v Praze. Náš vztah se zdál být profesionálně perspektivní. Bezpečná vzdálenost tlumí konflikty. Zpočátku dělala seky jako každé začátečnické střevo, ale učila se rychle. Po pár týdnech vzájemného oťukávání jsem se odhodlal navštívit ji i město Beihai. Abych splynul s prostředím, pilně jsem studoval mandarínštinu a cvičil fonetiku kroucením jazyka do nepřirozených poloh. Čínština, jak možná víte, je tónový jazyk, což ale není zdaleka jediné úskalí výslovnosti. Kolega, který též čínštinu studoval, mě škádlil, že Beihai se správně vyslovuje Pejchaj. Nevěděl jsem, co je správně a co mě čeká. Ani jestli v Beihai holky dobře pejchaj.

Nejprve jsem přiletěl do Hongkongu, který považuji za svůj druhý domov. Není divu po všech těch cestách a zážitcích. Pravda, občas s bodlinkou na konci příběhu, který se nepovedl. Na letiště v Shenzhenu, odkud se létají domácí trasy, jsem se dostal kombinací metra, „S-bahnu“ a skákajícího minibusu. Stejný mumraj, jako všude. Najít zde správnou odletovou výpusť je o poznání těžší než jinde. Pominu-li několik anglických frází, které letištní personál umí vyřknout, lid se dorozumívá výhradně čínsky. Zvláště když jde o důležité informace o zpoždění letu nebo změně gejtu, což se stává téměř vždy.

Moje bezradné tápání zbystřil mladý Číňan v černém saku, který mi s nenucenou samozřejmostí nabídl pomoc. Vytrhnul mi z ruky palubní lístek a vyzval mě, abych ho následoval. Bez lístku v ruce jsem neměl na výběr. Táhnul mě úzkou chodbou, snad zkratkou, abych nezmeškal let. Na konci koridoru nás náhle stopnul podobně vyhlížející úředník. Komisně pokynul k malému stolku, za který se posadil.  Aniž by mne legitimoval, vyptával se na účel mé cesty, co vezu, mám-li sebou computer. Zapsal si jeden kus a zajímal se o peníze v hotovosti. Chtěl vidět dolarové bankovky, které zručně přepočítal. Na čínské juany, které nejsou konvertibilní, se vůbec neptal. Propustil mě bez průtahů. Můj průvodce na konci cesty s rozpačitým úsměvem žádal malou odměnu. V té chvíli jsem pojal podezření. Podivné mravy, aby letištní personál pumpoval cestující. To se v komunistické demokracii nenosí. Že mi z balíčku bankovek zmizela stodolarovka, mi došlo až později večer v hotelu...

Při čekání na letadlo mě najednou přepadly pochybnosti, zda činím správně. Z davu elegantních businessmanů a načinčaných slečinek na vysokých šteklech, se vyselektoval houf vesničanů v konfekci hnědé barvy, kteří směřovali do stejného přístavu jako já. Let netrval ani hodinu. Přesto mě usměvavá letuška s koktavou angličtinou osvěžila lahvičkou vody, balíčkem sušenek a snackem z naloženého tuřínu. Fuj, že jsem do toho kousnul.

Letiště v Beihai připomínalo nádraží v Ostravě. Jednoduchostí i architekturou bez nápadu. Poznali jsme se okamžitě. Já, jediný běloch mezi hrstkou omšele uniformovaných a ona jako povadlejší květina mezi bulvami krmné řepy. To má být ta krásná dívka z obrázku? Šokem pro mě byla její vizáž i šat. Pobledlá tvář, sevřené rty bez rtěnky, dlouhé vlasy ledabyle stočené do drdolu, růžový vytahaný svetr a plandavé kalhoty. Rozšlapané mokasíny a šoupavý styl chůze připomínající iluzi předmětu zasunutého v zadnici. Snažil jsem se neklesat na mysli a nedělat unáhlené soudy. Nevěříte? Máte pravdu, vypadala zoufale. Úplně mi zkazila klukovský sen.

Co mě imponovalo, byl silný hlas, kterým na sebe upozorňovala po celou cestu do centra. Ve skřípajícím busu vydávala pokyny řidiči, kudy má jet a kde nás nejlépe vyložit. Občas zakomunikovala s ostatními pasažery, kteří mě zvědavě okukovali. Hmm, může mít dobré organizační schopnosti, pomyslel jsem si ve snaze nacházet na nové agentce klady.

Ačkoli jsem svůj plán strávit v Beihai pět dnů zkrátil na tři, nemůžu si na svou průvodkyni stěžovat. Bydlel jsem v nejlepším hotelu ve městě, pětihvězdičkovém Shangri-La za šedesápět dolarů včetně club room privilegií. Zacházeli se mnou jako s VIP hostem. Cizince mívali na programu jen zřídka.

Susie mě brala na procházky starobylým centrem města, plného zajímavých historických domů připomínajících rozpadající se kubánskou Havana Vieja. Takových míst v Číně není mnoho.   

Při jedné z toulek se z malé uličky vyřítila tlupa malých Číňánků, kteří zatoužili spatřit zblízka bai gui (bílého ďábla). S posvátnou úctou ukazovali na kouřící havanu, kterou jsem držel v ruce a křičeli: „Xuejia!!! Duoshao qian?“ „Doutník!!! Kolik peněz?“  Zastyděl jsem se a řekl třetinovou cenu. I tak jejich výraz zračil úžas školáčků, kteří spatřili zbohatlíka projíždějícího v Rolls Roysu.

Susie jsem trpělivě zasvěcoval do tajů mezinárodního obchodu, ona mě učila čínsky a vysvětlovala místní reálie. Když jsme zabředli do tématu, o kterém se jí nechtělo mluvit, rázně poznamenala: „Nemusíš všemu rozumět.“

Příkladem byl můj dotaz, proč na budově nádraží je místo BEI HAI velký nápis BWZ HAIJ. Tvrdila mi, že to není chyba, architekt měl zřejmě na mysli něco jiného.

Znervózňovalo mne, že nebylo jednoznačné, co ode mne očekává. Mám nabídnout stejný styl spolupráce jako černoch, i když jej odmítla? Měl by se šéf alespoň formálně pokusit svou podřízenou svést? Pokud tak neučiní, kolegyně si bude zoufat, že je odporná, nebo že nejsem v pořádku. Homosexualita v Číně nemá prostor. Nicméně pravděpodobnost nekultivovanosti jejích intimních partií byla pro mne nepřekonatelnou brzdou.

Tedy za dne. Třetí večer ukázal, že jsem se měl čeho strachovat. No uznejte, koho by neodradil deseticentimetrový porost?

Na mořské pláži mě Susie naučila mlsat čerstvou cukrovou třtinu. Kus oholeného klacku, který chutná jako dřevo nasáklé sladkou vodou. Kouše se pracně a plivanci rozžvýkané drtě se značkuje trasa pochodu. Tak se to dělá.

Z Beihai jsem odjel zpět do Evropy a začali jsme spolupracovat. Náš styk probíhal každodenně přes ICQ, a to v kteroukoli denní či noční hodinu. Susie byla offline jen výjimečně. Když mě nebombardovala obchodními dotazy, sledovala americké filmy a aktivně chatovala s cizinci v urputné snaze najít ženicha, který ji vyveze ze země.

Po několika měsících jsem se při další návštěvě Hongkongu zmínil o své zacvičené agentce Normanovi, Angličanovi, kterého jsem potkával v Hari´s baru v poschodí hotelu Holiday Inn Golden Mile. Norman navštěvoval Čínu přes dvacet let, na půdu Asie vstoupil více než stokrát. Když jsem mu nadšeně nastínil svůj plán vzít Susie do Evropy na měsíční stáž, jen odmítavě zavrtěl hlavou.

„Nedělej to. Čím víc jí pomůžeš, tím dřív si budeš drbat hlavu. Drž ji při zemi, plať ji málo a spílej jí, jak nejvíc můžeš. Tím oddálíš moment, kdy tě podvede.“

Nechápal jsem. Na moje otázky se neobtěžoval odpovídat. Jen rezignovaně prohlásil: „Čína je kult peněz a mentality, kterou nepochopíš. I ten poslední bezdomovec při rozhrabování odpadků sní o vizi, že jednou bude organizovat ostatní hraboše a žít z jejich práce.“

Spolupráce se Susie překročila dvě léta. Postupem času si začala stěžovat na nízký plat, i když někdy uplynuly týdny, aniž bych jí čímkoli zaměstnal. Nestačilo jí, že za pár hodin práce pobírala dvojnásobnou mzdu než lid pracující deset hodin denně po šest dní v týdnu. Často nadhazovala kontrast své kamarádky v Norsku s platem sedm tisíc eur. Ještě, že ji nenapadlo stávkovat a založit odborovou organizaci. Při osobních setkáních se vždy na čas zklidnila. Vzájemné diskuze a hloubková spolupráce v nočních hodinách ji naplňovaly uspokojením. Namlouvala si, že žije jako manažerka a žena zároveň.

Svou práci odváděla znamenitě. Bez dětí a bez partnera, zadek imrvere přičazený ke kompu, ideální pracovní tvor. Nacházela obchodní partnery bez znalosti angličtiny, kterým vysvětlovala, že pro business si musí otevřít bankovní účet. Byli překvapeni, že si pro zboží nepřijedeme k nim do dvora se štosem přehnutých bankovek.

Vše probíhalo hladce až do doby, kdy jsem musel v Číně navštívit drobného výrobce, který nás šokoval kvalitou výrobků z plastu. Místo regulérní suroviny použil jakýsi levný recykláž (er shou suliao = plast z druhé ruky), z něhož se výrobky rozpadaly při první manipulaci. Je pravda, že jsme kriterium křehkosti při doteku opomněli do smlouvy zaznamenat.

Na exkurzi jsem tentokrát vyrazil bez Susie. Byla příliš daleko, přestupní letenka drahá a její fňuky i to ostatní mě už omrzely.

Výrobci říkejme Mr. Yang. Jmenuje se tak a v překladu znamená topol. Jeho továrnička, možná jen pár vstřikolisů ve stodole, se nachází na malém městě. Mojí žádost, aby mě vyzvedl na nejbližším letišti, rezolutně odmítl. To není obvyklé. Číňané projevují k zákazníkům okázalou pohostinnost. Zejména ukázkou svých výrobních kapacit a bohatostí chodů při večeři. Požírání lahůdek je jejich svátkem. V každé návštěvě spatřují alibistickou příležitost nacpat se roztodivnou havětí rostlinného i živočišného původu. Nesnáším, když kontrolují, zda mi chutná. Nechápou, že nezavírám oči rozkoší, ale se sebezapřením polykám podezřelé hmoty, které se mi točí v ústech a vzpouzí vklouznutí do žaludku (pálenkou opilé krevety se polykají živé). Jestli něco podpoří dobrý obchod z mé strany, tak ať večeři zkrátí. A nebudou mě krmit hnusotami, na které jsou hrdí. Čínská kuchyně včetně restaurací prý vznikla před pětitísici lety a je nejlepší na světě.

Poněkud legrační je, že mě vždycky chtějí opít pivem. Neuvědomují si, že pocházím z Česka, kde jsou voda a pivo zaměnitelné tekutiny. Jsem rád, že mladá generace už tolik nechlastá to odporné bai jiu (bájťjó), bezbarvý destilát ze zkvašených pařátů. Snad to je pomluva, i když to tak smrdí. Tam bych se necítil silný v kramflecích. Mám problém opíjet se tekutinou s vůní terpentýnu.

Vraťme se k Mr. Yangovi. Nehodlal mě vyzvednout a jízdu taxíkem do polí jsem neriskoval. Co kdyby mě řidič po zmatené jízdě křížem krážem zamýšlel vysadit na poli s pokrčením ramen, že cíl nenašel. Nežertuji, stalo se v minulosti.

Yang se dostavil na setkání do hotelu ve městě Ningbo o hodinu pozdě, protože zmeškal autobus. Čekal jsem zamračeného muže a překvapil mě hubený klučina s upracovanýma rukama a veselýma očima. Jeho dialekt čínštiny byl problematický. V komunikaci nám pomáhala amatérská překladatelka, jejíž znalost technických termínů zřejmě spočívala ve stovce slov na všechny obory. Hned na začátku setkání Yang vyslovil překvapení, kde je Susie a že nejsem Číňan. Proč bych měl být? Mnohé cesty do Číny mě nutně pozměnili, ale oči se mi určitě nestáhly do štěrbin. Úžas a údiv je drží široce rozevřené.

Yang  střídavě pokukoval po tlumočnici i po mně, jakoby odhadoval, co vše máme společné. Zkoumal snad, zda jsem ji během hodiny čekání pohotově střihnul jako přesnídávku? Jak jsem se později dozvěděl, v mezipauzách, kdy jsem zkoušel křehkost plastu, jí stihnul o Susie vybalit fůru detailů. Že je svobodná, přestárlá a dychtí lapit Američana. Kdo by jí ale chtěl? Když si chlap jede pro ženskou přes půl zeměkoule, mělo by to stát za to.

Jak tohle téma souviselo s plastovou sračkou na vyhození, kterou nám prodal místo kvalitního polypropylenu? Nijak. Krok po kroku jsme rozebírali kvalitu výrobků a otázku použití nevyhovujícího materiálu.  Mr. Yang se upřímně snažil se mnou spolupracovat. Každý zákazník na vývoz pro něj měl cenu zlata.

Asertivně vysvětloval: „Nemůžu použít prvotřídní surovinu, ale jen nejlevnější recyklát, protože odvádím Susie na konto dvacet procent z každé faktury. Pro tu hongkongskou zprostředkovatelnu. Kde mám na to všechno brát?“

„Cože ji odvádíš?“ zakřičel jsem a cítil, jak rudnu, „Jakej Hongkong?“

Yang klidně zopakoval: „Dvacet procent z každé faktury. Ty o tom nevíš? Když jí to nedám, vezme mi kšeft.“

Jasně, že jsem to nevěděl. Tohle jsem nečekal. Ta svině malá! Ta kurva protřelá! Lezla mi do postele, dělala to blbě a ještě zadem krade prachy. Hlavně, že s Yangem vyjednávala cenu, když se neústupně handrkoval o každý centík juanu.

To sprosté obchodní schéma vymyslela Susie. Tajnou provizi pro sebe. Double agent. Jako ve špionáži, tak i v civilu. Zradu ve firmě řešíme nekompromisně. Okamžitý vyhazov bez diskuze. Bez polemiky a vysvětlující obhajoby. Napsal jsem ji jedinou větu po ICQ: FIRED! Konec. Finiš agentky z Bejháje.

Zklamala mě. Ne proto, že z cítění sounáležitosti roztáhla a já to s ní ve stejném duchu vydržel. Polykal jsem i ty její věčné zkazky o Amíkách z Badoo. O těch, co navnaděni fotečkou dorazili do Beihai a zase upláchli. Ne proto, že jsem jí splnil občanskou povinnost a vzal ji na Badaling, kde se hrdě prošla po čínské zdi. I na tu třistapadesátimetrovou rozhlednu v Shanghaji jsem ji vytáhnul. Za tři roky jsme k sobě tak nějak patřili. Zklamala mě, protože jsem ji měl docela rád. A to zabolelo.

Vím jistě, že Susie nikdy nepochopila, že se zprotivila dobrým mravům. Jen chtěla žít lépe. Podle asijské mentality, kdo je lstivý a tudíž chytrý, má být pochválen. Zrada ve vlastní prospěch není až tak zavrženíhodná. Ale tomu Evropan nemůže rozumět. Máme morální hodnoty nastaveny jinak. Po letech spolupráce s Čínou si přestávám být jist, co je správně.